|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Kráčím alejí lip, a vím,
že tě tu potkám,
děvčátko odrostlé fotkám
v sobě Tě mám a budu mít.
Dýchám tu krásu, vůni lip
a jejich kmeny hladím
dětskými, ženskými dlaněmi
kmen jako život zvrásněný
objímám s úctou předků svých.
Nejdražší z alejí lipových!
Kráčeje k Porta Coeli
dnes jako tenkrát tam
děvčátko, žena, pospíchám
k Té známé bráně bran,
jenž lev červený a bílý střeží
však dnes už leknu se jich stěží,
odrostlá dětským představám.
Chlapeček malý po cestě mi mává
a hlasy slyším jen v ozvěně těch zdí.
To má krev na mne promluví
jak v žilách krev jen promlouvává.
Přicházím pod portál gotický
ač zavřená je brána,
pláč slyším mladé novicky
ač ticho, vnímám hudbu varhan.
Pod klenbou s nocí májovou
vím, že jste se mnou teď a tady.
Schoulím se tiše u Nebeské brány.
Přijde-li děvčátko zahrát na varhany?
Zazní-li zvon, z té věže vysoké?
Ať raději mlčí, zazněl před rokem.
I lípa staletá se brání smrti marně,
jak plyne čas, tak strom i člověk stárne.
A já tu schoulená si povídám teď s Vámi
opuštěná mrtvě sama pod hvězdami
děvčátko malé, odrostlé fotkám,
nespěchám, jen blíž jsem tady Vám.
Jednou se dočkám otevření brány
a Branou Nebeskou, pak půjdu rovnou k Vám.
|
|
|
